Historie
Pokud přihlédneme ke starým sochám, kresbám a rukopisům, vyplývá z nich, že první indické bubny byly hlinĕné nádoby opatřené kůží. Byly velmi podobné tĕm, ve kterých se skladovaly potraviny, nebo sloužily na vaření. Příklady zahrnují Puskar a Gagra (severní Indie) a Ghatam (jižní Indie). Staré védy (3.000 p.n.l.) zmiňují zpĕváky používající Dhundubhi, buben vytvořený z vykotlaného kmene stromu. Dhundubhi bylo předchůdcem klasických bubnů, jak je známe dnes - Bhanda Vadya, Mridangam, Khole a Pakhawaj. Při hraní jsou položeny horizontálnĕ, vrstvené kůže jsou na obou stranách. Jsou připevnĕny koženými řemínky (resp. jedním dlouhým) a umožňují ladĕní na určitou výšku.
Tabla vznikly jako určitá variace bubnu, pod vlivem zejména mridangu a puskara. V jeskynním chrámu Badari v Bombeji (ze 6. století) je znázornĕna puskara. Hudebníci často umístili do klína puskaru menší blánou (nazývanou aligna) nahoru a hráli na více než jeden buben současnĕ. Způsobů provedení, tĕchto ranných bubnů bylo velké množství. Slovo tabla je pravdĕpodobnĕ derivací arabského slova tabl, označující buben. Arabští nájezdnící mĕli nepochybnĕ velký vliv na kulturu i strukturu nĕkterých hudebních nástrojů. Obecné povĕdomí praví, že tabla jsou dílem Amira Khursury (13. st.), který rozdĕlil pakhawaj na dva samostatné bubny. První doložené kresby a záznamy o tablech, jak je známe dneska, však pocházejí až z osmnáctého století.
V současné dobĕ se rozeznává v Indii šest základních smĕrů. Svĕtovĕ proslulý tablista Ustad Alla Rakha a jeho syn Zakir Hussain, kteří byli na západĕ uvedeni zásluhou Raviho Shankara, představují Pandžábskou tradici.
Popis
Pravý buben se nazývá Daján nebo také Dahina či Tabla, je kónický, uzavřený na jednom konci (na druhém je překrytý kůží), a je vytvořený z jednoho kusu tvrdého dřeva. Daján je trochu dole trochu širší, než nahoře. Buben, na který se vĕtšinou hraje levou rukou se jmenuje Baján, nebo Duggi. Má tvar polouzavřené mísy, bývá vyroben z mĕdi, mosazi, bronzu, nebo hlíny. Prostor je uzavřen koženou blánou.
Na obou kůžích je nápadná kruhová černá vrstva podivného materiálu (Shiyahi), která tablům dává laditelnou výšku. Nanáší se postupnĕ v soustředných kruzích a přesné tloušŧce aby kmitající blána byla přesnĕ vyvážena. Základ hmoty je rozvařená lepkavá rýže s železnými pilinami a karbonem. Zvuk dosažený tímto způsobem nelze porovnat se žádným bubnem s neupravenou blánou.
Místo not se požívají slabiky, které jsou odvozeny ze zvuku nástroje. Zvuk se mĕní s místem úderu (Bol) na blánĕ. U Dayánu rozeznáváme šest hlavních úderů: NA (základní) TIN (harmonický tón) TAK (tlumený úder) TET, TE a TE-RE. Baján má čtyři hlavní údery: GE a GA (u kterých se mĕní výška tlakem dlanĕ na blánu), KA a KAT (tlumené údery). Pokud hrají obĕ ruce současnĕ, rozeznáváme DHA, DHI a DHIN.